Alois Jirásek

Novela z doby správcovství Jiřího z Poděbrad líčí idylický život na zemanských dvorcích a milostný příběh zemanské schovanky Maryly, který ohrozí klidné sousedské vztahy. Je zde zachyceno historické prostředí i atmosféra na venkovské zemanské tvrzi v této pohnuté době. Jsou tu rozličné typy drobných českých zemanů, z nichž největší sympatie má mladý zeman Šonovský, který je představitelem nového pokolení. Příběh plný humoru, nevyhýbá se ani vážným otázkám. Pro čtenáře od 12ti let.

Historická epopej Proti všem zaujímá jistá specifika mezi romány Jiráskovy doby, a to především v autorově schopnosti maximální dějovosti a rozvinuté kronikářské stavby. V první části prózy Proti všem, nazvanou Skonání věku, vystupuje do popředí spíše element krajiny, část druhá, Kruciata, je především dějová, část závěrečná, Boží zástup, je počtem kapitol i rozsahem nejkratší, ale je dramatickým zakončením celého díla. Hlavní dějiště epopeje autor tentokráte situoval do jižních Čech, na Tábor. Přední skupinku fiktivních hrdinů zvolil z venkovského zemanstva, z lidí, kteří odešli na Tábor a do Žižkových polních vojsk z pohnutek nikoli sociálních, ale ideových. Konkrétně jsou to zemani z Hvozdna, Ctibor z Hvozdna, adoptivní otec mladého Ondřeje a dcery Zdeny. Jednotlivé akce a činy odpůrců kalicha pak autor často předvádí s využitím postupů dobrodružného románu. Jejich dějová linie i celý román se otevírá únikem louňovického probošta a novicky Marty před zástupy kališníků. Vzápětí se pak rozbíhají velké kroky probošta Petra proti kališníkům, jeho nebezpečné putování do tábora císaře Zikmunda na Kutné Hoře, jednání s Oldřichem z Rožemberka, společné válečné akce proti husitům, porážka v nich a proboštova smrt. Oproti tomu zdomácnění novicky Marty na Táboře a její perspektiva sňatku s Ondřejem předvádí, že Žižkovy vítězné vojenské operace měly dalekosáhlé důsledky i pro soukromé osudy lidí. Hlavní téma Proti všem – obrana kalicha a země před Zikmundem a potom i obrana proti sektářskému radikalismu uvnitř samotného Tábora – je sledováno pomocí rodiny z Hvozdna. Tři obyvatelé tiché zemanské tvrze jsou vtaženi do velkého hnutí a autor je rozestavuje tak, aby jejich prostřednictvím bylo možné, podobně jako kamerou, obhlédnout celé dění. Nejmladší z této trojice, panic Ondřej, je uplatněn jako čestný bojovník polních tažení Žižkova vojska a jako očitý svědek vítězných bitev. Při jednom svém zranění se seznamuje s novickou Martou a vzájemná náklonnost přerůstá v lásku. Přestože se Ondřej od své milé neustále vzdaluje, veden povinnostmi Žižkova bojovníka, ve třetí části románu nalézá chvíli, aby se s Martou srozuměl, že se k ní vrátí. Druhá mužská postava – Ctibor z Hvozdna se „očistil“ teprve Husovými kázáními, do té doby byl tvrdý člověk, své ženě a jediné dceři nerozuměl a nedbal na to, co si myslí o jeho rozhodnutích. V poměru k husitskému hnutí vystupuje Ctibor z Hvozdna jako kritik a soudce všech táborských krajností jako bylo pálení kostelů, ničení obrazů, náboženský fanatismus a konečně i volná láska adamitské sekty. Skutečnost, že se k sektě přidala dcera jeho odmítavou reakci spíše ještě zesiluje, než aby ji problematizovala. Jediný kdo nám tedy dovoluje poznat i nejradikálnější táborskou větev je postava Zdeny z Hvozdna, která svou mravní a citovou opravdovostí i tragickou smrtí představuje to, co jako odkaz husitství může přijímat člověk nové doby: touhu po družném lidství, po nesobecké spolupráci. Tragický skon, který paní Zdenu s Bydlinským (jeden z táborských mladých kněží) zaskočí ve chvíli, kdy se (pozdě) rozhodli sektu adamitů opustit, aby ochránili sebe a svoji lásku před zfanatizovaným davem, ukazuje velmi kriticky na tuto sektu, odsuzuje jejich ideologii a morálku. Ve světle jejího údělu dostává doba vítězných husitských bitev tragickou perspektivu nenaplněných ideálů.

Knížete Piccolominiho zastihne na cestě sněhová vichřice a proto hledá přístřeší ve vesnici. Zastaví Na skalce, kde již dlouho žije rodina Skaláků, kteří jsou vzdělanými vyznavači církve bratrské. Kníže zahlédne mladé děvče a jde za ní...

Knížete Piccolominiho zastihne na cestě sněhová vichřice a proto hledá přístřeší ve vesnici. Zastaví Na skalce, kde již dlouho žije rodina Skaláků, kteří jsou vzdělanými vyznavači církve bratrské. Kníže zahlédne mladé děvče a jde za ní...

Román Skály je jeden ze tří románů (Psohlavci a Skaláci), v nichž Jirásek ještě před Temnem vylíčil jednotlivé úseky doby po Bílé hoře. I když Skály vznikly jako poslední z těchto tří románů, až po Psohlavcích a Skalácích v roce 1886, zachycují časově první z těchto tří úseků a to dobu bezprostředně po bitvě na Bílé hoře, dvacátá léta 17. století. Alois Jirásek si za dějiště tohoto románu vybral hrad Skály na Broumovsku. Dílo Skály má podtitul „Několik výjevů z dějin samoty.“ Autor se nechal inspirovat pověstí o třech bratřích a o záhadném světle viděném na pustém hradě Bischofstejn (Skály) i o záhadném starci s bílým vousem a hradeckém kanovníku. Román Skály touto pověstí začíná. Osudy hrdinů se odehrávají od roku 1620 až přibližně do roku 1681. Do zámečku pod polorozbořeným hradem se nastěhovala šlechtická protestanská rodina Křineckých – pan Jan Albrecht Křinecký z Ronova s manželkou Beatou z rodu Bohdaneckých z Hodkova a s dvěma malými syny Janem a Adamem. Později se jim narodila dcera Johanka. S panem Křineckým žil na panském sídle i doktor Valentin Voborský, jehož rodinu stihla rána. 21. června 1621 byl jeho otec Valentin Kochan z Prachové mezi 27 pány, kteří byli na Staroměstském náměstí popraveni. Hrad Skály byly úkrytem Výborského, jeho přítele kněze Ulického a jeho sestry Evy. Byla těžká doba. Byla zakázána protestantská víra. Skály byly jediné místo, kde mohl kněz Matyáš Ulický kázat lidem kališnickou víru. Odtud chodili Voborský a Ulický tajně na výzvědy a připravovali selské povstání. Spoléhali na pomoc Mansfeldova a Betlenov vojska. Spojení s vojskem se však nepodařilo, povstání bylo krvavě potlačeno a kněz Ulický byl popraven. Na konci července roku 1627 byl vydán mandát Ferdinanda II.., ve kterém bylo napsáno, že i šlechta musí přestoupit na katolickou víru. Paní Křinecká se rozhodla, že s dětmi emigruje (Pan Křinecký nedávno zemřel). Doktor Voborský si koupil potvrzení o tom, že je katolík, ale za šest let musel také odejít do emigrace. Měl s sebou v té době asi dvouletého syna Valentýna (jeho žena Eva zemřela). Ze zámečku utekl tajnou chodbou na hrad Skály a odtud do ciziny. Po devíti letech, asi v roce 1641, se vrací doktor Voborský se synem z emigrace na panské sídlo do Skal. Přijíždějí s ním i rodina Křineckých. Synové paní Křinecké, Jan a Adam, se dali do služeb švédského vojska, aby se mohli všichni vrátit do Čech. Voborský na Skalách moc nepobyl, protože byl u švédského pluku a chodil na výzvědy. Doktor se rozhodl, že vezme Valentýna ze Skal k sobě, aby ho měl na blízku a sám ho učil kališnické víře. Při odjezdu ze skal Valentýna unesli Chorvati. Jeho otec ho hledal po celých Čechách, ale nenašel ho. Zanedlouho poté musela rodina Křineckých znovu do emigrace. Svoje panství musela prodat. Nyní zde bydlel hradecký biskup. Lidé na jeho panství ve skalách si mysleli, že na starém hradu Skály sídlí temné síly, protože na hradě občas zazářilo světlo. Bylo to již po Třicetileté válce. Šedesát let po Bělohorské bitvě povstali proti vrchnosti sedláci. V čele tohoto povstání stál starý učený muž – Voborský. Tou dobou pospíchal na skalské panství hradecký kanovník, aby upokojil selské povstání. Jeden mnich v hospodě mu řekl, ať na Skály vůbec nechodí, že je tam povstání nejhorší a také, že na starém hradu straší, ale kněz se na zámeček přesto vydal a šel i do hradu Skály. Zde se potkal s Voborským. Hradecký kanovník po rozhovoru se starým mužem pochopil, že je jeho otec a on sám dlouho hledaný syn Valentýn. A tak se setkal otec se synem. Alois Jirásek velice dobře popsal obraz doby, kterou chce dnešnímu čtenáři ukázat a objasnit.

Knížka od samotného prvního vydání v roce 1894 patří do zlatého fondu české literatury a její znalost patří k základnímu vzdělání. Jirásek tu sebral a beletristicky zpracoval nejznámější české pověsti. Je jich třicet pět a dočteme se mezi nimi např. o praotci Čechovi, Krokovi a jeho dcerách, Přemyslovi i Libušiných proroctvích nebo o staré Praze...

Souboř čtyř jiráskových povídek a novel: Zahořanský hon Za deštivého počasí se v zájezdní restauraci setkávají rozšafný myslivec i hornista Svída, svobodomyslný malíř Rys a ušlápnutý kantor-hudebník Vojna. Svída i Vojna jsou bez místa a jdou na vandr hledat dobré zaměstnání. Rys je na tom lépe – jde od jednoho zámeckého pána ke druhému, jeho malířské služby jsou ceněny. Při veselém rozmlouvání zaregistrují, že ve druhé místnosti sedí nádherná slečna se starým, jistě nóbl pánem. Rysovi okamžitě padne do oka, a tak požádá Vojnu, aby narychlo složil nějakou skladbu, kterou pak Vojna se Svídou zahrají pod okny neznámé mladé dívky. Dívka se sice v okně mihne, ale je odehnána svým obstarožným průvodcem… Ráno se starý pán snaží dozvědět, kdo byli ti hudebníci a kdo to vše zorganizoval. Svída a Vojna zjišťují, že se jedná o vrchního na zámku v Zahořanech. Tomu se hudba tuze líbila, a protože chystá na podzim velký hon pro mladého hraběte, potřebuje dobrého myslivce i kantora-hudebníka. Nabídne tedy Vojnovi a Svídovi službu, kterou oba přijímají. Rysa však vrchní nechce ani vidět. Všichni tedy – kromě Rysa – odjíždějí kočárem na zámek v Zahořanech. Nesmělý Vojna, který celou cestu sedí s mladou neteří vrchního v kočáře, se do mladé dívky zamiluje… Učitelský K Jiráskovi docházel starý učitel a kdysi regenschori František kopecký, jenž mu vypravoval, jak kdysi žil učitel na venkově. A Jirásek, jenž měl taková vypravování rád, je uměl využít a nasbíral si hojný materiál o životě zejména mladých, teprve se domáhajících místa učitelských pomocníků v těchto starých dobách. V pekle Novela z rokokového vojenského života. Mudrcové V této krátké skice, podobně jako V pekle, Jirásek vypravuje o "bramborové" vojně, zde však nijak usměvavě, leč naopak až tragicky vážně. Bojují zde dva králové, kteří si dali říkat, že jsou "filosofy"; pruský Fridrich II. a rakouský Josef II. Dva vojáci, oba Češi, ale jeden z Čech a druhý z pruského Kladska a proto i z nepřátelských sobě armádách, dají se tu také do filosofování, o tom, jak je nesmyslné to jejich bojování, když si přece nic neudělali.