Alois Jirásek

První část Jiráskovy trojdílné historické rapsodie Bratrstvo. O bojích husitských bratříků pod vedením Jana Jiskry z Brandýsa za nezávislost Horní země (dnešního Slovenska) na Maďarech pod vládou Jánose Hunyadiho. Napsáno v letech 1898 - 1899.

Bratříci jsou nejednotní. Nový uherský král Matyáš jim uštědřuje zdrcující porážku u Šaryšského Potoka. Většina vůdců padla, Jiskra dostal titul a bohatství, Talafús se vrátil ke králi Jiřímu. Hloučky bratříků, zvaných žebráci teď loupí, postupně byli pochytáni a s vůdcem Janem Švehlou byli pověšeni.

Obsahuje historické povídky Mezi proudy, Proti všem, Tčevská hranice, Bratrstvo a Kronikář svého lidu.

Kniha je souborným vydáním tří Jiráskových novel, jež jakoby měly něco společného. Jde o novelu „U Rytířů“ (1879) vyprávějící o jednom starém stejnojmenném domě v Litomyšli, do něhož Jirásek vložil historii jedné šlechtičny ze starého rodu Šebestiánů z Čatolovic, žijící v tomto měšťanském domě. Ale všechna ta slíva byla již dávno vybledlá. Jako to české království po Bílé hoře zchudlo a ztratilo lesk, tak i tato šlechtična je chudá, sotva udržující rodový majetek a poslední svého rodu .... „Na Staré poště“ (1881) jako by navazovala na první, ale přecházela již i na další novelu. I ona je vázána na starou litomyšlskou budovu – na starou poštu, která však již dávno nestojí. A do ní Jirásek umístil osudy poštmistra Pavlovského a jeho staré sestry Tíni. Třetí novelou je pak (po Psohlavcích) zřejmě nejpopulárnější, nejčtenější, nejvíce vydávaná a s největší zálibou i čtená novela „Filosofská historie“ (1877)

Novela z doby správcovství Jiřího z Poděbrad líčí idylický život na zemanských dvorcích a milostný příběh zemanské schovanky Maryly, který ohrozí klidné sousedské vztahy. Je zde zachyceno historické prostředí i atmosféra na venkovské zemanské tvrzi v této pohnuté době. Jsou tu rozličné typy drobných českých zemanů, z nichž největší sympatie má mladý zeman Šonovský, který je představitelem nového pokolení. Příběh plný humoru, nevyhýbá se ani vážným otázkám. Pro čtenáře od 12ti let.

Letopočet se opět o něco posunul a děj se nyní odehrává na přelomu 14. a 15. století. S hlavními postavami předešlých svazků se setkáváme i zde, nicméně těžiště příběhu se nyní posouvá na trocnovský dvůr. Tam hospodaří mladí zemané Jan Žižka, jeho bratři Jaroslav a Mikeš, sestra Anežka, jejich matka a strýc. Trocnovské panství sousedí s rožmberským a tyto rodiny se nemají vůbec v lásce. Na začátku se Žižkovi seznámí s Janem Ohnivcem, královským dvořenínem. Ten byl raněn na cestě z Prahy do Budějovic místními zloději a Žižkovi se jej ujímají společně s kupcem Křížem mladším, jehož zranění je ještě vážnější. Soused Rožmberk usiluje o převzetí moci krále a společně s dalšími pány krále Václava IV. unesou. Drží ho na svých hradech a snaží se na něm vynutit přední funkce ve státě. Král se však nechce dát a jeho oddaní služebníci mezitím připravují plány na záchranu...

Na náchodský zámek přijíždí vévoda Petr Kuronský a Zaháňský s manželkou Annou Karolinou Dorotou a dcerami: Marií, Kateřinou, Johanou a Dorou. Učitelem princezen je jistý Arnoldi. Pro svoje vystupování a svůj vzhled je oblíbený, zvláště u vévodkyně a Johany, která je do něj zamilovaná. Arnoldi je ale ve skutečnosti vychytralý podvodník toužící po moci a bohatství. Na zámek přichází mladý Antonín Hlasivec. Stane se sekretářem a oblíbencem vévody. Antonín je spravedlivý vlastenec, který se snaží prosadit zrušení roboty, ale musí bojovat nejen s prohnaným Arnoldim, ale i se samotnou vévodkyní. Intriky proti němu strojí i vrchní Vrána, který je ve skutečnosti Antonínův otec a chce si vzít jeho milou Elišku za ženu. Ačkoliv to vypadá beznadějně, Antonínovi se podaří nemožné; s pomocí svých přátel, "slepého mládence" Valentina Kochana a Holuba, usvědčí zlotřilce a vévodu přimějí zrušit na náchodském panství robotu. Arnoldi prchne, Vrána je vyhozen, Eliška se může provdat za Antonína. Kamarádka Johany, Mařenka, dcera místního učitele, se usmíří s Jozífkem.

Román o historii statečných chodských vesničanů, kteří v 17. stol bojovali za svá historická práva, sociální spravedlnost a národní svobodu. Nevýraznější jsou postavy německého šlechtice Lammingera, krutého utiskovatele poddaných a osobnost revolučního bojovníka Jana Sladkého-Koziny, obhájce a mluvčího lidu, který své přesvědčení zaplatil životem.

Román o historii statečných chodských vesničanů, kteří v 17. stol bojovali za svá historická práva, sociální spravedlnost a národní svobodu. Nevýraznější jsou postavy německého šlechtice Lammingera, krutého utiskovatele poddaných a osobnost revolučního bojovníka Jana Sladkého-Koziny, obhájce a mluvčího lidu, který své přesvědčení zaplatil životem.

Knížete Piccolominiho zastihne na cestě sněhová vichřice a proto hledá přístřeší ve vesnici. Zastaví Na skalce, kde již dlouho žije rodina Skaláků, kteří jsou vzdělanými vyznavači církve bratrské. Kníže zahlédne mladé děvče a jde za ní...

Román Skály je jeden ze tří románů (Psohlavci a Skaláci), v nichž Jirásek ještě před Temnem vylíčil jednotlivé úseky doby po Bílé hoře. I když Skály vznikly jako poslední z těchto tří románů, až po Psohlavcích a Skalácích v roce 1886, zachycují časově první z těchto tří úseků a to dobu bezprostředně po bitvě na Bílé hoře, dvacátá léta 17. století. Alois Jirásek si za dějiště tohoto románu vybral hrad Skály na Broumovsku. Dílo Skály má podtitul „Několik výjevů z dějin samoty.“ Autor se nechal inspirovat pověstí o třech bratřích a o záhadném světle viděném na pustém hradě Bischofstejn (Skály) i o záhadném starci s bílým vousem a hradeckém kanovníku. Román Skály touto pověstí začíná. Osudy hrdinů se odehrávají od roku 1620 až přibližně do roku 1681. Do zámečku pod polorozbořeným hradem se nastěhovala šlechtická protestanská rodina Křineckých – pan Jan Albrecht Křinecký z Ronova s manželkou Beatou z rodu Bohdaneckých z Hodkova a s dvěma malými syny Janem a Adamem. Později se jim narodila dcera Johanka. S panem Křineckým žil na panském sídle i doktor Valentin Voborský, jehož rodinu stihla rána. 21. června 1621 byl jeho otec Valentin Kochan z Prachové mezi 27 pány, kteří byli na Staroměstském náměstí popraveni. Hrad Skály byly úkrytem Výborského, jeho přítele kněze Ulického a jeho sestry Evy. Byla těžká doba. Byla zakázána protestantská víra. Skály byly jediné místo, kde mohl kněz Matyáš Ulický kázat lidem kališnickou víru. Odtud chodili Voborský a Ulický tajně na výzvědy a připravovali selské povstání. Spoléhali na pomoc Mansfeldova a Betlenov vojska. Spojení s vojskem se však nepodařilo, povstání bylo krvavě potlačeno a kněz Ulický byl popraven. Na konci července roku 1627 byl vydán mandát Ferdinanda II.., ve kterém bylo napsáno, že i šlechta musí přestoupit na katolickou víru. Paní Křinecká se rozhodla, že s dětmi emigruje (Pan Křinecký nedávno zemřel). Doktor Voborský si koupil potvrzení o tom, že je katolík, ale za šest let musel také odejít do emigrace. Měl s sebou v té době asi dvouletého syna Valentýna (jeho žena Eva zemřela). Ze zámečku utekl tajnou chodbou na hrad Skály a odtud do ciziny. Po devíti letech, asi v roce 1641, se vrací doktor Voborský se synem z emigrace na panské sídlo do Skal. Přijíždějí s ním i rodina Křineckých. Synové paní Křinecké, Jan a Adam, se dali do služeb švédského vojska, aby se mohli všichni vrátit do Čech. Voborský na Skalách moc nepobyl, protože byl u švédského pluku a chodil na výzvědy. Doktor se rozhodl, že vezme Valentýna ze Skal k sobě, aby ho měl na blízku a sám ho učil kališnické víře. Při odjezdu ze skal Valentýna unesli Chorvati. Jeho otec ho hledal po celých Čechách, ale nenašel ho. Zanedlouho poté musela rodina Křineckých znovu do emigrace. Svoje panství musela prodat. Nyní zde bydlel hradecký biskup. Lidé na jeho panství ve skalách si mysleli, že na starém hradu Skály sídlí temné síly, protože na hradě občas zazářilo světlo. Bylo to již po Třicetileté válce. Šedesát let po Bělohorské bitvě povstali proti vrchnosti sedláci. V čele tohoto povstání stál starý učený muž – Voborský. Tou dobou pospíchal na skalské panství hradecký kanovník, aby upokojil selské povstání. Jeden mnich v hospodě mu řekl, ať na Skály vůbec nechodí, že je tam povstání nejhorší a také, že na starém hradu straší, ale kněz se na zámeček přesto vydal a šel i do hradu Skály. Zde se potkal s Voborským. Hradecký kanovník po rozhovoru se starým mužem pochopil, že je jeho otec a on sám dlouho hledaný syn Valentýn. A tak se setkal otec se synem. Alois Jirásek velice dobře popsal obraz doby, kterou chce dnešnímu čtenáři ukázat a objasnit.

Klasické dílo české literatury detailně líčí dramatické období vrcholící protireformační moci ve 20. letech 18. století v Praze a na Skalce u Opočna.

Hlavní postavou v době probouzejícího se osvícenství na venkově je katolický kněz, poctivý a svobodomyslný člověk, bojující proti předsudkům a pečující o své farníky s upřímnou láskou a pochopením. Touto postavou (ale i na osudech židovky Justýny Lewitové), od počátku autorem milovanou, Jirásek jednoznačně vyvrací ideologické předsudky o svém díle, že vidí svět černobíle a straní pouze husitům a evangelíkům. Místo děje, Padolí, je vlastně Jiráskův Hronov. Ostatně Havlovický je v románu povýšen do Náchoda. Farář Havlovický byl ustanoven padolským farářem. K jeho uvedení do úřadu se sjelo mnoho hostů, a to jak ze zámku, tak z ostatních farností. Havlovického kázání, kterým se uvedl jako nový farář, vzbudilo však u některých nevoli, a to kvůli přílišnému důrazu na práci s lidmi. Na faru si Havlovický vzal svou matku a sestru Františku – začal budovat malé hospodářství, protože chce ostatním ukázat, jak lze hospodařit jinak, snadněji a užitečněji. Věnuje se hospodaření ostatních a radí jim. To, že vychází vstříc chudým, vzbuzuje často nesouhlas. Starému Plškovi, osamělému starci, který na stará kolena musel žebrotou, vystrojí pohřeb, což vyvolá závist některých sousedů. Nejvíce si však poštve proti sobě sousedy, když zakáže konání nelidského starého zvyku, a sice zabití starého kozla jeho shozením ze střechy na zem. Část sousedů se jeho rozhodnutí vzepře, a kozla dle tradice zabije. To Havlovického popudí, věří však, že sousedé časem prohlédnou. Podobně vzbudí vlnu odporu tím, že se baví s evangelickým farářem jako se sobě rovným. Paní důchodní ze zámku Havlovický už tak často nevidí – kdykoliv ji však potká, stále musí přemáhat kouzlo, kterým na něj krásná žena působí. Proto se snaží setkáním s paní důchodní vyhnout. Čím dál více tkalců začíná jezdit prodávat plátno na cizí tržiště – a začíná se jim dařit – většinu vydělaných peněz však utrácejí… Farář Havlovický začíná pochybovat, zda jeho úsilí má nějaký smysl. Otráví ho i návštěva u náchodské hraběnky, která se rozhodla přestoupit od luteránské církve ke katolické, tak, jak začíná být v módě. O potřebách svých poddaných však nechce ani slyšet… Pavel mezitím poslouží svému chlebodárci v hodině jeho smrti a zamiluje se do jeho dcery, hodné Marty Škodové. Plánuje s ní svatbu i svůj úřední přestup na evangelickou víru. Svou matku však shledává zničenou a zbitou svým nevlastním otcem, Víškem - ten v opilosti bezděky zapálí v matčině domě tkalcovský stav, naštěstí se podaří požár včas uhasit, Víšek však utrpí těžké popáleniny, kterým nakonec podléhá. I přes smrt nevlastního otce nenachází Pavel u své matky pochopení, jejich cesty se stále rozcházejí... V Padolí běží rok za rokem ve svých zvyklostech a proměnách přírody. Občas se pokusí místní stereotyp oživit mladý Antonín, např. divadelním představením nebo novým mechanickým betlémem. Havlovického sestra Františka se vdává, Havlovický paní důchodní však na svatbu ani nepozve - při jednom předchozím setkání byl totiž konfrontován s tím, co k němu cítí, a musel ji odmítnout. Snažil se ji tedy už nepotkávat. I přes svou upřímnou snahu musí farář Havlovický odolávat nepřízni vrchnosti a pomluvám - např. že se mu díky stykům s lidmi ze zámku (panem a paní důchodní) nedá věřit, že hájí jen jejich zájmy, nikoliv zájmy prostých lidí. To se faráře Havlovického silně dotkne, snaží se tedy omezit svoje styky se zámeckými. Ze světa přicházejí zvěsti o revoluci ve Francii, ale hlavně o choleře, která se začíná šířit z Asie přes Rusko do Evropy. Nakonec zasáhne i Padolí - farář Havlovický pohřbívá každý den, snaží se šířit osvětu a potlačovat pověry, které mezi lidmi začínají ze strachu před smrtí opět kolovat. Díky epidemii ubývá všem práce a výdělku, celý kraj tak trápí navíc i velká bída. Farář Havlovický shání u vrchnosti podporu pro chudé, výrazně pomůže i sama paní důchodní... Na choleru umírá padolský učitel i konšel, nejhorší zpráva pro Havlovického přichází však ze zámku - umírá paní důchodní a později i její manžel...Farář Havlovický je otřesen, uvědomuje si, co pro něj paní důchodní znamenala. Kraj se ze všeho jen těžce vzpamatovává. I farář Havlovický jakoby ztrácel síly... U nás je mimořádné dílo svým poetickým kouzlem, které však ne každý ocení, neboť mohutná kronika líčí obyčejné dny a všední život. Jirásek v U nás vytvořil jedno ze svých nejpoetičtějších děl, dílo mimořádné jemnosti a půvabu, které připomíná zastřenou vzpomínku na dávné časy. Jirásek se však nebrání popsat problémy i lidské nešvary, jako jsou předsudky, závist, pomluvy, nesnášenlivost apod., jde až na dřeň lidského bytí - a v tom všem je cítit skrytý moudrý nadhled, který dodává dílu nadčasový lidský rozměr. Hlavní postavou – katolickým knězem Havlovickým – vytvořil Jirásek originální literární typ plný činorodosti, odvahy, vítězství i proher, samoty i smutku. Zároveň Jirásek ukazuje (i v osudech židovky Justýny Lewitové), že černobílé vidění světa je to, co jeho celému dílu chybí – cení si svobody, osobního charakteru a tolerance a je jedno, zda je jejich nositelem postava oděná v katolickém, evangelickém či židovském rouchu. Mimořádné dílo české literatury, ovšem pro svůj atypický ráz a formu nikoliv pro každého - člověk, který již v životě něco prožil a dokáže vidět hlouběji, dovnitř lidských duší, bude kronikou U nás zcela jistě unešen.

Příběh panice Mikuláše, syny vladyky Zdeslava jeníka z Mečkova a na Uherště. Vydá se r. 1503 do Bavor do cizích služeb. Většina z české družiny padne a jen několik se vrací domů. Umírá i Mikuláš.